Když Jiřího Davida vyzvali, aby vytvořil dekorace pro nový hotel Nezvalova archa v Olomouci, rozhodl se překonat svůj dlouhodobý despekt ke sklu jako líbivému a podbízivému materiálu a vstoupil na tenký led kreativity v nepoznaných a doposud odmítaných vodách. V malé sklárně v Bohdalově na Vysočině pak strávil několik dní spoluprací s mistry skláři, kteří jeho návrhy váz, zdánlivě nerealizovatelných tvarů, uváděli v život. Tento zvláštní svět ho nakonec natolik pohltil, že se do Bohdalova vrátil ještě několikrát.
Váza je jeden z nejstarších typů nádob na světě – jejich tvary jsou známy již z Mezopotámie, ale až do období renesance sloužily spíše pro uchovávání vzácných ingrediencí než k aranžování květin. Ani David k nim ale při jejich navrhování nepřistupoval jako ke schránkám na uvadající krásu, ale spíše se zde pokusil vytvořit svým neotřelým pojetím jakýsi apel na samotného diváka. Hledal půvab v nedokonalosti, lidských chybách, v nerovnostech hran nebo nečekaném slynutí barev.
Pro Davida však sklo zůstávalo nebezpečným materiálem, ne snad pro svoji křehkost či ostrost střepů, ale pro svoji estetickou marnivost, která je Davidovu chápání vždy na míle daleko. Proto se tuto negaci pokusil otupit buď zcela neočekávaným, často zákony přírody popírajícím tvaroslovím, nebo naprosto netypickými aplikacemi, které mají jedno společné – víme, že nám mohou sloužit, ale jejich užívání je často i velmi riskantní.
Žiletky, ozubená kola, ostnatý drát. Tento kontrast křehkého a surového pod Davidovýma rukama vytváří nové hodnoty. A ty mohou sklo nejen zdobit, ale rovněž ho i poškodit, poškrábat, rozbít či zcela zničit. Prostě to, co vnímáme ve světě jako čisté, průhledné či podmanivé, může být pro nás v řadě případů i nebezpečné.
Tak si dávejte pozor a dobře se dívejte!
Filip Suchomel
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)